Velká trojka architektury: Mies van der Rohe

Barcelonský pavilon, Vila Tugendhat nebo Crown Hall. To je pouze zlomek staveb, které slavný německý architekt za svou kariéru navrhl a realizoval.

van der Rohe
Všechny tři zmiňovaná díla jsou výtvorem jednoho z nejvýznamnějších architektů 20. století. Řeč je o Ludwigu Mies van der Rohe. Maria Ludwig Michael Mies se narodil v německých Cáchách na konci 19. století. Přídomek van der Rohe, díky kterému si ho jistě většina z vás vybaví, přijal až po svých 30. narozeninách. Důvodem byla přeměna z “obyčejného” syna kameníka na architekta, který pracuje s berlínskou smetánkou. Ke svému jménu tak připojil holandské „van der” a dívčí jméno své matky „Rohe”.

Architektura „kostí a kůže”
Mies už v raných začátcích své kariéry obdivoval čistotu tvarů a minimalistickou nosnou konstrukci, spojenou s volně plynoucím otevřeným prostorem. Tyto ideje přenesl i do svých pozdějších a nejzásadnějších staveb. Architektura „kostí a kůže”, jak ji sám nazýval, byla inspirována zejména klasicistním architektem 19. století Karlem Friedriechem Schinkele.

Ve svých návrzích se vždy snažil o co nejracionálnější přístup a především o vypíchnutí ducha moderní doby. Jeho moderní přístup k architektuře podtrhují také dva výroky, které s oblibou používal: „bůh je v detailech” a „méně je více”, které nepřímo odkazují na vlnu minimalismu 20. století.

Barcelonský pavilon
Na konci 20. let minulého století, se Miesovi podařilo získat dvě zakázky, které jeho průkopnický styl a myšlenku zpopularizovaly na maximum. Řeč je o německém pavilonu na Světové výstavě v Barceloně z roku 1929 a Vile Tugendhat z roku 1930.

Pavilon Barcelona, jak je německý pavilon nazýván, byl navržen Miesem k příležitosti mezinárodní výstavy, která se konala na úpatí hory Montjuic v Barceloně. Cílem stavby bylo reprezentovat Německo po První světové válce jako demokratický, klidný a progresivní stát.

Tato jednopodlažní stavba na podstavci z travertinu se nese ve znamení rozkladu. Jednotlivé elementy budovy jsou rozloženy tak, aby zůstal pouze pravidelný rastr chromových sloupů, které podpírají plochou střechu. Miesův oblíbený princip „méně je více” je zde uplatněn v rámci pravoúhlé kompozice celého objektu. „Bůh je v detailech” pak lze aplikovat na řadu promyšlených prvků, jako například na sloupy s křížovým průřezem, které navazují na spáry podlahy. Tím tvoří dokonalý modul celé stavby. 


Pavilon lze prostorově rozdělit na tři části. Odpočinkovou zónu před domem, vnitřek pavilonu a intimní atrium v zadní části domu. Ve vnitřní části pavilonu najdeme na černém koberci pověstná křesla Barcelona. Koberec navíc spolu s červeným závěsem a oranžovo-žlutě zbarvenou mramorovou stěnou vytváří prostorovou německou vlajku.

„Vytvořit židli je velmi obtížné. Každý, kdo se o to někdy pokusil to velmi dobře ví. Jsou tu nekonečné možnosti a spousta problémů – židle musí být lehká, silná a pohodlná. Je skoro jednodušší postavit mrakodrap, než navrhnout židli.“ – Mies van der Rohe

Zdroj: maloo.cz 

Vila Tugendhat
Mies souběžně pracoval jak na Barcelonském pavilonu, tak na brněnské vile Tugendhat. Obě stavby jsou si formou i použitými materiály velmi blízké, funkčně jsou však zcela odlišné. Mies van der Rohe v podstatě aplikoval architektonické principy pavilonu a zasadil je do funkce rodinného domu.

Neomezený rozpočet, kvalitní materiály, lukrativní parcela a návrh propracovaný do nejmenších detailů pak dali vzniknout jedné z nejkrásnějších funkcionalistických staveb 20. století. Vila Tugendhat se nachází v severní části Brna s výhledem na Špilberk a centrum města.



Třípodlažní vila působí při prvním pohledu z ulice jako přízemní objekt. Mies využil prostor jihozápadního svahu a tradiční koncept domu obrátil vzhůru nohama. Inovativní řešení v podobě systému ocelových sloupů s křížovým profilem pak Miesovi nabídlo zbavit zeď tradiční nosné funkce a tím uvolnit půdorys i fasádu.  

Horní patro je využito jako přijímací hala, oddělené ložnice manželů Tugendhatových a rozlehlá terasa. Součástí horního patra je také byt správce a garáž pro dvě auta.

Prostřední patro skýtalo prostor pro obytnou část vily. Na celkové výměře 15×25 metrů Mies navrhl vstupní, pracovní, jídelní a odpočinkovou zónu. Při optickém dělení prostoru byly použity luxusní materiály, v čele s příčkou z onyxu. Ta pod určitým úhlem propouští sluneční paprsky a mění tak svou barvu. Celková cena této příčky byla 200 000 prvorepublikových Korun. Pouze za cenu této stěny si bylo možné pořídit hned několik rodinných domů.

Celé suterénní podlaží je obsazeno technologiemi (prádelna, sušárna, žehlírna atd.). V dnešní době by na pokrytí takového množství služeb stačila pouze jedna místnost. V době výstavby vily se však jednalo o pokrokové a nejlepší možné řešení. 

Interiér celého prostoru je doladěn do posledního detailu. Mies si vyhrál se vším, od kování po nábytek či svítidla. Stejně jako v Barcelonském pavilonu, i zde najdeme slavné křeslo Barcelona a vedle něj neméně slavné židle Brno.

Zdroj: archiweb.cz

van der Rohe a Bauhaus
Jak jsme již zmínili v minulém blogu, i Mies van der Rohe měl co dočinění se slavnou školou z Desavy. Nejprve na ni přijal pozici vedoucího katedry architektury. Posléze se dokonce na žádost svého kolegy Waltera Gropia, stal posledním ředitelem této školy. O pouhé tři roky později, v roce 1933, však musela být škola uzavřena z důvodu nátlaku nacistické vlády.

Po uzavření školy Mies van der Rohe definitivně opustil svou rodnou vlast a stěhuje se do Spojených států.

van der Rohe a USA
Po přesunu do Spojených států se Mies dostal na pozici vedoucího oddělení architektury na Illinois Institute of Technology v Chicagu. Pro tuto univerzitu navrhl školní kampus Crown Hall. Crown Hall je obecně považován za Miesovo nejdokonalejší dílo. 


Na IIT taktéž představil svůj nový a inovativní způsob vzdělávání, později známý jako druhá chicagská škola. Tento styl vzdělávání ovlivnil Severní Ameriku a Evropu v následujících desetiletích.

Dva roky po získání amerického občanství v roce 1946 navrhuje další ze svých ikonických budov – Farnsworth House. Ocelový dům s prosklenou fasádou založený na principu “skin and bones“ se stal základním kamenem pro další tvorbu a ovlivnil celou řadu dalších architektů.